Holiday Info

Blíží se víkend a předpověď hlásí slunečné počasí bez bouřek. Jinými slovy, ideální podmínky pro turistiku i únik před letními třicítkami. Tipů na výlet mám tentokrát víc, ale při usínání padne definitivní rozhodnutí: Vajskovský vodopád. Láká mě dokončit objevování této části Nízkých Tater. Vajskovskou Skalku už mám za sebou, i když to rozhodně neznamená, že jsem tam byla naposledy. Tentokrát však mířím níž, do doliny, za vodou, lesem a tichem. Ráno vyrážím v 7.00 spojem s přestupem v Breznu. Motorizovanou část výletu končím přibližně v 8.45 na Krupové. Z autobusu vystupuje šest lidí: pět sběračů borůvek, kteří se po chvíli ztratí kdesi v lese ... a já.

Z Krupové na Kosodrevinu

První půlhodina směrem na Kosodrevinu rychle uteče. Zanedlouho stojím na rozcestí a vybírám si modrou značku směrem do sedla Príslop. Od této chvíle jdu bez jakéhokoli doprovodu a ještě dlouho to tak zůstane. Úvodní metry jsou velmi příjemné. Chodník vede po vrstevnici a otevírají se z něj pěkné výhledy na svahy Chopku, Derešů i Baby. K Drevenici pod Derešmi, kde se nachází další křižovatka, přicházím za necelých 45 minut. Tady se loučím s modrou značkou a pokračuji po žluté.

Po žluté značce do klidnější části hor

Žluté značení začíná klesáním a hustým lesíkem. Atmosféra je znatelně divočejší a místy mám pocit, že by se zpoza stromů klidně mohl objevit nějaký loupežník. Tento úsek proto raději projdu svižnějším krokem. Následuje krátká, ale méně přehledná část u svěžího potoka. Chodník je tu zarostlý bujnou vegetací a je třeba dávat pozor, kudy přesně vede. Když překonám i tuto překážku, čeká mě už příjemná cesta až ke křižovatce před Pálenicemi. Tam nelze přehlédnout dřevěný vidlicovitý rozcestník s tabulkou, která jasně naznačuje: tady je třeba odbočit k vodopádu. Poslechnu a začínám mírně stoupat k plánovanému cíli.

K vodopádu

Tato část trasy má výjimečnou atmosféru. Je to přesně ten typ horské romantiky, kvůli kterému se vyplatí odbočit z hlavní cesty. Mezi lopuchy objevím starou dřevěnou boudu, která už působí, jako by měla nejlepší roky dávno za sebou. Vzhledem k jejímu stavu si říkám, že za rok už tu možná nebude, a tak si svůj malý objev raději hned vyfotím. Klidně by se hodila do nějakého filmu. Přibližně po hodině uslyším zurčení vodopádu. To je dobré znamení, jdu správně. Ještě než se k němu dostanu, zahlédnu zmiji vyhřívající se na kameni a vyplaším také zvíře, které vykukovalo zpoza chvojí. Možná lišku, možná něco jiného. Dnešní den má zkrátka nádech divočiny. Vajskovský vodopád je mohutný a dostatečně hlučný, aby si okamžitě získal veškerou pozornost. Chvíli u něj zůstávám, vnímám sílu vody a okolní chlad. Když uslyším přicházet další turisty, uvolním místo a pomalu se vracím zpět.

Přes Pálenice do Črmného

Cestu zpět k Pálenici si naplno užívám. Příroda tu působí panensky, klidně a neporušeně. Za Pálenicí se charakter trasy postupně mění. Lesní chodník vystřídá asfaltová cesta, která by byla ideální i pro kolo. Zdá se, že někdo to pochopil přesně takto. U cesty míjím přivázané kolo bez majitele. Jeho vlastník si pravděpodobně dopřál vlastní horský duatlon: část trasy na kole a část pěšky. Než se dostanu na cílovou zastávku v Črmném, uplynou ještě dobré dvě hodiny. Společnost mi dělá hlasitá horská bystřina, která zurčí tak intenzivně, že člověk neslyší ani vlastní slovo. Přecházím proto na vnitřní monolog. Protože mám ještě dost času, před ukončením túry odbočuji k památníku obětem laviny. Od hlavní cesty je vzdálený přibližně 20 minut. Místo působí tiše, vážně a trochu tísnivě. Při pohledu na památník si uvědomím, že příroda vždy vyhraje a člověk je proti ní velmi malý. Dlouho se nezdržuji. Tmavý les všude kolem ve mně vzbuzuje respekt, a tak se raději vracím zpět.

Malý závěrečný omyl

Poslední minuty před odjezdem autobusu trávím posedáváním u památníku v Črmném. A to je chyba. Tohle totiž není autobusová zastávka. Ta se nachází ještě asi 300 metrů vpravo, na což mě při nastupování upozorní místní řidič autobusu. Naštěstí je velmi laskavý a slituje se nad osamělou turistkou, která mu zoufale dává znamení, aby zastavil. V tu chvíli mi hlavou proběhne jediné: to jsem celá já. Naštěstí sedím v autobuse. V Podbrezové přestupuji na zpáteční spoj domů a můžu si oddechnout. Výlet k Vajskovskému vodopádu byl jiný než hřebenové túry. Bez strmých výstupů, zato plný ticha, vody, zeleně a nedotčené přírody. Byl to den s klidnějším tempem, ale silnou atmosférou – přesně takový, jaký si člověk v horách občas potřebuje dopřát.